Naše země přestala být stejnorodým ostrůvkem v moři evropských národů. Od roku 1990 se celkový počet cizinců u nás zvýšil více než desetkrát a dosáhl celkového počtu kolem 450 tisíc, tedy zhruba 4,5 % zastoupení v populaci. Je vysoce pravděpodobné, že tento vývoj bude nadále pokračovat.
Především je nezbytné neuhýbat před tímto tématem a učinit jej předmětem obecné rozpravy. Nelze ho nadále chápat jako cosi, co zajímá pouze charitativní a humanitární organizace – soužití s příchozími je již pro mnohé otázkou dnešní každodennosti, ostatní to čeká v blízké době. Dále nelze jenom přihlížet, až společenští vědci rozřeší teoretické problémy s pojmy jako multikulturalismus, integrace, asimilace a jiné. Bez ohledu na diskuse o těchto otázkách dnes víme, že je potřebné co nejvíce usnadňovat (a také požadovat) začleňování příchozích do naší společnosti. Takřka samovolný vznik izolovaných etnických komunit ve vyspělých evropských zemích a jejich udržovaná etnická a kulturní odlišnost vedly často k sociálnímu vyloučení nastupujících generací, ke vzniku pocitu odcizení a následně k extrémistickému či dokonce kriminálnímu jednání.
Současná míra reprodukce v naší zemi je natolik nízká, že v dlouhodobém výhledu při takovém pokračování by bez imigrantů měla na život společnosti mnohostranně nepříznivé důsledky. Nezbývá tedy, než se pokusit o to, aby přistěhovalectví do naší země pomáhalo čelit demografickému poklesu s co nejmenšími negativními dopady na úspěšné soužití našeho obyvatelstva s příchozími. Ze zkušeností evropských zemí víme, že tato úloha není vůbec jednoduchá. Prozatím nevznikl žádný celkově úspěšný model integrace přistěhovalectví. Avšak i poučení ze zkušeností méně úspěšných poskytuje několik východisek, které lze považovat za perspektivní.
Vzrůst xenofobie a rasismu u většinové společnosti nemusí být jen důsledkem samotného soužití s příchozími, nýbrž je často odrazem nezvládnutého procesu zapojování příchozích do života občanské společnosti. Tím samozřejmě není řečeno, že by se měla potlačovat kulturní identita jednotlivců.
Veškeré snahy o zodpovědný přístup k utváření a uplatňování sebelepší imigrační politiky by však byly podkopány a znevěrohodněny nezvládáním správních agend, souvisejících s pobytem cizinců u nás. Krajně pochybných jevů v této oblasti za poslední léta nebylo málo – jmenujme například některé podivné případy způsobu udělování víz, nepřehledné a často lidsky nedůstojné vyřizování povolení k pobytu, naprosto nepřijatelné praktiky některých pracovních agentur, které najatým zahraničním pracovníkům podvodně podstrčí namísto pracovních smluv s náležitým zajištěním smlouvy o údajném zaškolování bez nároku na mzdu apod.
Je naléhavě potřebné dosáhnout toho, aby se ústavní hodnoty svobody a občanského soužití staly jak pro většinové obyvatelstvo, tak pro příchozí základnou, na níž lze svou vlastní totožnost rozvíjet bez řevnivosti a diskriminace. K tomu je ovšem nezbytné náležité vzdělávání, a to na obou stranách – jak v oblasti interkulturní výchovy zdejších žáků a studentů, tak ze strany příchozích v integračních kurzech pro žadatele o trvalý pobyt. Respektování našich společenských a kulturních hodnot, osvojení si jazyka je nezbytným předpokladem pro dlouhodobý pobyt v naší zemi.
Je tedy třeba vytvářet promyšlenou, dlouhodobou a věrohodně uskutečnitelnou imigrační politiku, zastřešenou kompetentním koordinačním orgánem na vládní úrovni se schopností komunikace s ostatní Evropou. Je nutné vyvarovat se chyb, které až doposud doprovázejí osudy těch, kdo k nám za nemalých obětí s nadějemi přicestovali, a potom se ocitli ve zcela bezvýchodných situacích, ať už to bylo způsobeno korupcí, kořistnickými praktikami nebo jen nedomyšleným pojetím zdravotního pojišťování či jinými, jimi nezaviněnými skutečnostmi.
Sami si tu nevystačíme, ale sami se musíme starat o to, s kým a jak tu budeme žít.
Václav Malý, biskup
předseda rady Iustitia et Pax České biskupské konference
4. 6. 2011