Stávající systém státem provozovaného sociálního a zdravotního zabezpečení není vzhledem k nepříznivému demografickému vývoji finančně udržitelný. Doufejme, že politici i odborná veřejnost najdou cestu k identifikaci a řešení skutečných strategických problémů ČR.
Strategickým problémem české ekonomiky nejsou deflace ani nezaměstnanost, silná koruna ani slabý vývoz, ještě méně pak „církevní restituce“ nebo devizové intervence centrální banky. Strategickým problémem české ekonomiky je v první řadě dlouhodobé udržení konkurenceschopnosti. Českou konkurenceschopnost ohrožují do budoucna dvě slabá místa: nedokonalý vzdělávací systém a fiskální nerovnováha. Ani o jednom se přitom nevede ve společnosti diskuse do té míry kvalifikovaná a zároveň široká, abychom se mohli těšit na brzké nalezení dlouhodobě konsensuálního řešení.
Pomiňme nyní téma transformace vzdělávacího systému a soustřeďme se na problém fiskální nerovnováhy. Jeho jádrem je skutečnost, že stávající systém státem provozovaného sociálního a zdravotního zabezpečení není vzhledem k nepříznivému demografickému vývoji (stárnutí populace) finančně udržitelný. Bez účinných reforem v této oblasti hrozí, že během několika příštích dekád bude narůstat ve společnosti napětí, jehož uvolňování si vlády budou moci vykupovat pouze za cenu stále vyššího zadlužování státu. Rostoucí zadlužování bude mít ovšem za následek stále skromnější rozpočet, s nímž bude stát moci realizovat své úkoly, o riziku státního bankrotu nemluvě.
Nejvýznamnější deficitní položku v oblasti tvorby dluhu systému sociálního a zdravotního zabezpečení představuje systém průběžného financování starobních důchodů. Občanů starších, než kolik definuje věková hranice pro odchod do důchodu, bude v budoucnu podle všeho relativně přibývat, zatímco občanů v tzv. produktivním věku, odvádějících část své mzdy do průběžného důchodového systému, bude naopak relativně ubývat.
Rostoucí nesoulad mezi počtem těch, kdo do státního důchodového systému přispívají, a těch, kdo z něho naopak čerpají, lze na nějakou dobu tlumit úpravami parametrů systému (např. zvýšením důchodového věku), nelze jej však touto cestou trvale vyřešit. Mají-li mít čeští důchodci v budoucnu v důchodovém věku dostatek prostředků k důstojnému životu, neobejde se to bez významného navýšení objemu prostředků, které si během pracovní kariéry na důchod odkládají stranou. Způsobů, jak lze dosáhnout navýšení objemu peněz určených k výplatě budoucích důchodů je celá řada, a jejich konkrétní přijatá podoba by přirozeně odrážela politické preference společnosti.
Vedle nutnosti zajistit navýšení objemu prostředků, z nichž budou vypláceny budoucí
penze, se nám jeví jako nejvýš žádoucí zohlednit, že plátci povinných odvodů do průběžného penzijního systému, kteří zároveň vychovávají děti jako budoucí přispěvatele do systému, posilují výrazně udržitelnost onoho „prvního pilíře“, jímž průběžný systém má být. Považovali bychom za spravedlivé, aby „zásluhovost“ v českém penzijním systému byla posílena v tom smyslu, že vydělávající děti rodičů-důchodců by částí svých povinných důchodových odvodů mohli přímo navyšovat státem vyplácený rodičovský důchod.
Cílem tohoto krátkého textu není navrhovat konkrétní podobu penzijní reformy. Jako křesťané však chceme znovu upozornit na problém, který tu s námi stále je a bylo by nezodpovědné a nespravedlivé jej přenášet na příští generace. Člověk se stává člověkem tím, že využívá své nadání, um i svobodu, aby se stal oporou druhým. Je přirozené, že penzijní reforma přinese větší osobní odpovědnost. Slova žalmisty „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Ž 90,12) v tomto kontextu nabývají na nové naléhavosti.
Je žádoucí, aby vláda při hledání spravedlivého modelu postupovala bez stranické úzkoprsosti, zohlednila to, co se v této oblasti podařilo (i nepodařilo) u nás i ve světě, a zároveň při svém rozhodování brala v úvahu i rozložení preferencí a očekávání obyvatelstva.
Zrušit tzv. druhý pilíř penzijní reformy není zdaleka tak obtížné, jako začít zodpovědně budovat většinově přijatelný a dlouhodobě funkční vícekanálový systém finančního zajištění občanů ve stáří. Zmínili jsme dva prvky, které by měl podle našeho názoru takový systém splňovat: navýšení celkového objemu úspor, určených k výplatě penzí, a finanční zohlednění zásluhy rodičů na výchově budoucích přispěvatelů do státního (solidárního) důchodového pilíře.
Úspěšně dokončená penzijní reforma musí samozřejmě podobných požadavků splňovat mnohem více. Času není mnoho. Věřme, že v zájmu budoucího soužití generace právě pracujících a seniorů, kteří už svoji práci odvedli, stejně jako v zájmu udržení české fiskální rovnováhy a konkurenceschopnosti, přistoupíme k hledání a následně prosazování dlouhodobě udržitelné penzijní reformy co nejdříve, zodpovědně a s elánem. Vždyť slova biblické knihy Přísloví „Šediny jsou ozdobnou korunou, lze je nalézt na cestě spravedlnosti.“ (Př 16,31) jsou příslibem i nám na cestě vstříc stáří.
Václav Malý, biskup
Předseda Rady Iustitia et pax při ČBK
19. 2. 2014
