Poslední průzkumy ve vyspělých zemích ukazují, že až každá čtvrtá žena, každé šesté dítě a i poměrně hodně mužů se ve svém životě stalo obětí nějaké formy domácího násilí. Zcela alarmující je skutečnost, že v průměru se oběti týrání obracejí se žádostí o pomoc zvenčí až po pětatřicátém případu některé z forem zvůle či útisku.
Pojem domova v nás většinou vyvolává jen ty nejpříjemnější představy. Bezpečí, důvěrně známá zákoutí a vžité obrazce světla i stínu, ať už je kreslí úsvit, odpolední slunce nebo večerní lampy. Nejpodstatnější jsou však hlavně ti, kdo s námi to místo vytvářejí, komu přejeme dobré ráno, kdo nám podává u jídla sůl a koho se v podvečer ptáme, jestli už můžeme rozsvítit. V našich životech bývá domov východiskem i útočištěm, zázemím a místem posily i spočinutí.
Ta představa je v základech našich bytostí tak hluboko a tak pevná, že si nechceme připustit možnost zhroucení takového obrazu. Ano, lidé se někdy neshodnou, děti tu a tam potřebují pevnější vedení a pokud jde o nějaké to uhození, může projasnit zmatené poměry lépe než kdovíjak dlouhé vysvětlování.
Takovým a podobným chlácholením se zaplašuje úlek anebo znepokojení, když se setkáme s určitými příznaky uplatňování síly ve vztazích mezi blízkými. Naneštěstí není zlehčující odezva jen výrazem lhostejného okolí, v mnoha případech bývá také způsobem, jímž se snaží znovu nabýt rovnováhy zaskočená oběť – za žádnou cenu nechce připustit, že by zažité výhružky, projevy útlaku či dokonce útok mohly být počátkem zesilujícího se řetězce útrap, jaký se nakonec promítá do neblahých statistik s přesmutným záhlavím DOMÁCÍ NÁSILÍ. Pokračovat ve čtení „Domácí násilí – o lidskou důstojnost, o zdraví, o život!“
