Chráním druhé – chráním sebe

Považujme tento slogan za výraz odpovědnosti současných dní, kdy se ukazuje, jak důležité je pravdivé informování a vědomí osobní odpovědnosti nejen za sebe, ale i za naše okolí, naše rodinné příslušníky a i ty, které třeba potkáme na chodníku či při nákupu.

V době ekonomické prosperity, relativního blahobytu a sebejistých plánů na všech úrovních společnosti náhle a nečekaně vstoupila do našeho života krize. Zasáhla nás ze zcela nových a neočekávaných pozic. Životu nebezpečný virus, který se lavinovitě a neviditelně šíří a pro část nemocných hrozí smrtí, přinutil hygieniky a vládu, aby sáhli ke zcela mimořádným a historicky nejrozsáhlejším karanténním opatřením.

Někteří lidé však hygienická opatření nechtějí respektovat. Každý z nás má ale možnost se pídit po informacích ze zemí, kde se již epidemii daří brzdit. Ti, co závažnost situace chápou, se pustili do dobrovolného a domácího šití roušek, když je nedokázaly zajistit státní instituce a tím naplňují heslo, Chráním druhé – chráním sebe.  Obce a neziskovky mají zásluhu na organizování dobrovolníků pro pomoc seniorům a ohroženým spoluobčanům. Firmy nabídly své výrobní kapacity k náhradnímu zajištění ochranných pomůcek, vědecká centra své kapacity na testování virové nákazy. Oceňme činnost viditelných i neviditelných osobností v místních komunitách, které posilují soudržnost a vzájemnou odpovědnost. Velká úloha v tomto dění přináleží křesťanům, ale i všem těm, kteří vnímají a dokážou žít obsah evangelia bez ohledu na vyznání.

Získávejme tak zpět důvěru v to, že jako společnost můžeme v boji se zákeřným novým nepřítelem a konec konců i sami před sebou obstát. Aktuální krize ukazuje to, co si křesťané připomínají v čase půstu, a sice jak jsme jako lidé křehcí a smrtelní. Všichni také na vlastní kůži pociťujeme, jak jsme jako lidé spjati s druhými, jak se navzájem potřebujeme. Vymoženosti moderní doby při potřebě dodržovat karanténní opatření se tak stávají neúplnými.   

Virová nákaza zaskočila nejen politiky, kteří těžko hledají slova povzbuzení a přiznávají, že situaci v některých případech podcenili, zaskočila nás všechny, celou planetu. Je třeba ale ocenit kroky, které byly přijaty k zajištění ochrany a omezení šíření infekce. Pro křesťany je nynější období půstu výzvou k obrácení k Bohu, upřednostnění toho podstatného, co činí život lidským. Nastalá krize je i výzvou pro každého z nás pochopit a přijmout hlouběji svoji odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé, za svoji obec, za zemi, ve které žijeme. Nenechme prohlubovat strach a obavy nejrůznějšími dezinformacemi a lichvářskými nabídkami. Naši lidskou důstojnost neochrání na prvním místě zákony a Ústavy, ale naše úsilí hájit respekt k lidské důstojnosti druhých, a nakonec i každý z nás se chce takového respektu vůči sobě dočkat.

Jaké ekonomické škody jsou akceptovatelné při obraně nejslabších? Ptají se politici, lékaři i ekonomové a koneckonců i voliči. Všichni čelíme nutným rozhodnutím, aniž bychom měli v ruce dostatek informací a možnost připravit se na etické zásadní souvislosti. Uvědomme si ale, že v tomto horečném tempu se utvářejí hodnotové normy pro budoucnost. Jádrem norem pro budoucnost musí být dospělá odpovědnost, schopnost dávat odpověď na životní výzvy. Obhájit své jednání před vlastním svědomím, před druhými, před Bohem, který svěřil Zemi nám všem a chce naše dobro. Nečekat jen na „cosi“ s často vnímaným úšklebkem:.. „co ti nahoře vymyslí“.

Zdá se, že globální charakter krize přinese tak rozsáhlé změny, že si budoucí sociologové a filozofové určitě budou  klást  otázku, jestli se představa trvalého ekonomického  růstu nestala pro nás velkou modlou a jestli jsme díky tomu nezapomněli na schopnost zastavit se, hledat hlubší smysl života v dobrých mezilidských a mezigeneračních vztazích, vnímání daru nového života jako zázraku a vnímat ochotu přispět něčím pro své okolí jako samozřejmost.

Velikonoce mohou být i výzvou uvědomit si, že náš život má více než ekonomický rozměr a to podstatné se děje ve zcela jiné rovině, někdy i při nutnosti oběti. V trnové koruně Kristově můžeme spatřovat i jakési propojení s názvem nově zjevené viru. Předvelikonoční období je ale očekáváním nové naděje, něčeho, co přináší osvobození od zajetých mechanizmů myšlení a životních důrazů na mnoho nepodstatných věcí.  Pojímejme ho ve smyslu nadějné vize nového života. 

Podat ruku, aby nebylo dosažení dospělosti strašákem

…utištěného jsem zachránil, když volal o pomoc,
i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl. [Job 29;12]

Takřka všechny starší kultury ve svých mravních základech kladly velký důraz na to, aby se společensky významně oslabeným umožňovalo dosáhnout zastání a pomoci ve zvlášť obtížných situacích. Současné podoby společenského uspořádání toto dědictví vesměs převzaly a postupně je včlenily do svých systémů práva, sociálního zabezpečení, zdravotnictví a vzdělávání.

Nezletilé děti, které z nejrůznějších důvodů ztrácejí svoje původní rodinné zázemí, se u nás dostávají do působnosti komplikovaného systému, který by měl zabezpečit péči o jejich základní potřeby a podmínky pro žádoucí osobní i společenský rozvoj. Úkol je to nejen svým objemem rozsáhlý, protože se jedná o počet dětí blížící se dvaceti tisícům, ale je navíc svým obsahem nesmírně složitý a ve svých dílčích segmentech křehký i snadno zranitelný. Když se někdo probírá statistikami z činnosti orgánů sociálně právní ochrany dětí, mrazí ho v zádech.  Jen za rok 2018 řešily tyto orgány přes osm a půl tisíce případů nežádoucího jednání s dětmi v původních rodinách, z toho pak ve více než tisícovce případů s následným umístěním v různých zařízeních ústavní výchovy.

Když se potom čas od času v médiích opakovaně dozvídáme, že až polovina dětí, které s dosažením zletilosti opustily dětské domovy, mají se začleněním do společnosti velké nesnáze a velká část z nich se dostává do vážných střetů se zákonem, mnozí z nás to odbydou mávnutím ruky či povrchní poznámkou na adresu úrovně dětských domovů a ostatních institucionálních zařízení. Avšak právě díky takové netečnosti celý systém už léta pracuje s nedostatečnou strukturou a s kapacitami omezenými jak finančně, tak personálně a institucionálně. Alarmující je skutečnost, že do dospělosti, tedy na samostatnou cestu životem vstupuje tolik mladých lidí bez náležité přípravy a opory, což ukazuje na významné mezery v celém systému. Je naléhavě potřebné ho znovu analyzovat a najít potřebné nástroje a prostředky k jeho zdokonalení.

Když nemá čerstvě plnoletý to štěstí, aby opouštěl svůj dosavadní dětský domov vybaven dobrou přípravou a se zázemím, jaké v okolí některých dětských domovů vytvářejí podpůrné organizace, které provozující doprovodné služby nebo domy na půl cesty, ocitá se ve velmi těžké situaci. Ve většině případů je takový člověk významně znevýhodněn různými formami zranění osobnosti, které pocházejí ze zkušeností s původní rodinou. Dochází ke ztrátě těsných vazeb dosavadního života, vyvinou se poruchy způsobující úzkosti a deprese, vzniká vzdělanostní deficit. Na všechny nejistoty takové situace nemůže postačit jenom to, čím je nakonec podle zákona na cestě do samostatného života člověk vybaven, tj. např. peníze, které při odchodu jak z dětského domova, tak z pěstounské péče dostane. Ty většinou na zajištění bydlení pro začátek nepostačují. Bydlí po noclehárnách a u příležitostných známých. Nevzniká ale ani zázemí potřebné pro hledání stálého zaměstnání. Takový člověk pak snadno uhýbá před náročnějším způsobem života a dostává se postupně do prostředí, kde situaci řeší nahodile nelegálním zaměstnáním, posléze pak většinou zprvu drobnými a později stále vážnějšími delikty. Nástrah na nezkušeného a traumaty zatíženého člověka je nespočet a účinná pomoc není k dispozici v takovém rozsahu, který by postačoval pro všechny, kdo každoročně dosáhnou zletilosti. V minulých letech jich bývala ročně necelá tisícovka, za rok 2018 to bylo v různých zařízeních ústavní péče něco přes sedm set. Z hlediska ztrát pro společnost je riziko propadání jakékoli části těchto mladých lidí na okraj nezměrným selháním především lidsky, ale i z hospodářského hlediska. Co by prostředky sociální podpory a pomoci mohly v pravou chvíli řešit za desítky tisíc korun, to pak v budoucnu bude představovat ztráty v mnohanásobné výši nuceně vynakládané na systémy sociální a penitenciární péče. Nezměrný a nespočitatelný je ale hlavně rozdíl v životním pocitu těch, kdo se díky účinné pomoci dostanou na obvyklou životní cestu, oproti těm, kdo setrvale přežívají na okraji společnosti.

Nedávné konference na Staroměstské radnici v Praze s názvem „Dítě v systému“, se vedle zasvěcených odborníků zúčastnila veřejná ochránkyně lidských práv a vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Tam se přesvědčivě prostřednictvím zkušeností a příkladů osvědčené praxe ukázalo, že systém by bylo možné doplnit, posílit a šířeji uplatnit účinné prvky, které už existují a úspěšně fungují. Představili je pracovníci veřejné správy, dále představitelé různých zařízení dětské ústavní péče a zástupci rozmanitých neziskových organizací, které v dané oblasti působí. Z jejich příspěvků, připravovaných bez předběžné koordinace, postupně vycházelo najevo, že stávající systém se jednak opírá o poněkud obsoletní legislativní základnu, tedy neúčinné právní normy, které jsou ale stále formálně platné,  dále že chybí soustavné a celoplošně působící podpůrné kapacity odborné pomoci pro následnou péči o mladé dospělé, kteří vystoupí z náhradní péče, a konečně že chybí platforma pro přípravu dotačních titulů zaměřených na tuto oblast.

Organizátor konference zapsaný spolek Mimo domov, o.s. připravil Hromadné dovolání o vzájemné podpoře při prosazování správné péče o ohrožené děti a mládež, ke kterému se připojili téměř všichni účastníci konference bez ohledu na to, v jaké oblasti sami působí. Hromadné dovolání směřuje k podpoře veškerých snah o systémovou změnu v oblastech směřujících k naplnění správné funkce náhradní péče o děti. Apeluje na potřebu okamžité změny v pěti oblastech a formách podpory a spolupráce:

  • rozvoji psychologické a psychoterapeutické péče – nezbytné zaléčení traumat,
  • průběžné přípravy dětí na odchod z dětských domovů,  
  • vzniku programů doprovázení další a následné péče o mládež, poté co domov opustí,
  • zvýhodněném a chráněném bydlení,
  • podpoře v sociálně pracovní oblasti a orientaci na trhu práce.   

Vedle těchto opravdu naléhavě aktuálních oblastí se však jeví jako potřebné přistoupit také ke koncepčnímu přepracování stávající legislativy a k širšímu uplatnění sociální podpory ohrožených rodin. Nemalý počet dětí by vůbec do náhradní péče nemusel být umisťován, kdyby v určitých případech nouze mohly kompletní rodiny (tj. včetně všech dětí) překlenout tísnivé období díky účelně poskytované pomoci ve výši zlomku prostředků vynakládaných z veřejných prostředků na ústavní péči. Také je potřebné, aby se i širší veřejnost seznámila s těmi formami podpory mladých lidí, které nevyžadují velké prostředky nebo prostory pro ubytování. Například ze zkušeností spolků jako je Patron dětí nebo Středisko pomoci dětem a rodinám (Střep) a mnoha dalších je zřejmé, že i poměrně nenáročné zapojení lidí do různých forem doprovázení může mít velký význam a neobyčejně příznivé účinky. Podaná ruka, naslouchání a přiměřeně poskytnutá důvěra může nesmírně pomoci potřebnému a navíc připravit příznivý zážitek i tomu, kdo je poskytnul.

Václav Malý, biskup
předseda rady Iustitia et Pax

11. 12. 2019

Měřítkem společnosti je úroveň její péče o nejslabší občany

Neodmítej dobrodiní těm, kteří je potřebují,
je-li v tvé moci je prokázat. [Přísloví 3;27]

V dubnu letošního roku jsme se náhle dověděli od Asociace poskytovatelů sociálních služeb a Svazu měst a obcí, že na provoz domovů pro seniory, na sociální pracovníky a terénní pečovatelské služby chybí více než dvě miliardy korun. Kde pramení současná kritická situace v tomto nesmírně důležitém společenském segmentu? A jak takovým situacím předcházet?

Čtěte připojený dokument: „Měřítkem společnosti je úroveň její péče o nejslabší občany“

Dosud tápeme v postpenitenciární péči

„Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením“ (Žalm 119:71)

Lidé, kteří opouštějí vězení, mají problém se zařazením do běžného života.                                                                                                                                                 

Osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody jsou po opuštění vězení vystaveni veliké zkoušce: zvládnout život na svobodě. Systémové nastavení postpenitenciární péče státem přitom funguje jen částečně. Postpenitenciární péče je důležitým nástrojem prevence recidivy páchání trestné činnosti osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Státní systém je doplněn působením nestátních neziskových organizací, mezi nimiž je velký rozdíl v kvalitě odváděné práce. Inovace je nutná. Snížení recidivního chování, vedoucího k návratu propuštěných osob zpět do výkonu trestu odnětí svobody, je možné jen zlepšením stávajícího systému. Toto zlepšení přinese mnoho pozitivních efektů, například zvýšení bezpečnosti ve společnosti, obrovské finanční úspory státnímu rozpočtu atd.

Čtěte připojený dokument: „Dosud tápeme v postpenitenciární péči „

Úspory nehledejme na nesprávném místě

Ovoce spravedlivého je jako strom života, a kdo se ujímá duší, je moudrý.  Přísloví 11,30

Vývoj vyspělé společnosti je spojen a podmíněn náležitou soustavou vzdělávání. Opravdové vzdělávání spočívá nejen ve vybavování nastupující generace potřebnými dovednostmi a znalostmi, ale jde také o to obeznámit mladého člověka se složitostmi mezilidských vztahů, ve kterých se pohybujeme. Nejsme zdaleka všichni stejní a musíme se s rozmanitostí svého okolí naučit co možná dobře vycházet i v nejrůznějších podmínkách. Vývoj nás přivedl ke snaze o přijetí a uplatňování úcty ke každé lidské bytosti, k uznání nutnosti brát lidské potřeby znevýhodněných a slabých s velkou vážností a solidárním přístupem. Toto se promítá do systémů sociální pomoci a podpory těm, kdo jsou z nejrůznějších důvodů vytěsněni nebo vylučováni z jednotlivých oblastí stále složitějších struktur společnosti.

Čtěte připojený dokument: „Úspory nehledejme na nesprávném místě“